Benátky - říjen 2010
Italské ostrovní město Benátky (italsky Venezia [veˈnɛttsia], benátsky Venesia nebo Venexia [veˈnessi̯a])je hlavním městem severoitalské oblasti Benátsko. Jeho historické jádro se nachází na mělké laguně, novější části města pak byly vybudovány na rozsáhlém břehu. Ve dnech zvaných "aqua alta" (vysoká voda), kterých bývá každoročně průměrně 54, se zde zvýší hladina moře až o 90 cm. Kdysi byly Benátky střediskem sklářství a obchodní velmoc.
Ve středověku byly centrem Benátské republiky, dnes jsou středem své oblasti, probíhá tu bohatý kulturní život. Nachází se zde velký přístav (na západním kraji) a letiště (na pevnině). Od roku 1987 jsou Benátky jako jedna z nejnavštěvovanějších italských destinací památkou UNESCO. Město žije převážně z turistického ruchu. Každý rok je navštíví přibližně 12 milionů turistů z celého světa. Důležitou roli přitom hraje Biennale di Venezia, prestižní přehlídka současného výtvarného umění pořádaná v každém lichém roce. Od roku 1932 se začal pořádat první "Mezinárodní filmový festival". V roce 1949 tu poprvé pro hlavní cenu použili název „Lev svatého Marka“, (o tři roky později se této ceně začalo říkat - a říká dosud „Zlatý lev svatého Marka“, vedle ní se tu také pokaždé uděluje i několik „Stříbrných lvů svatého Marka“. Ve městě sídlí benátský patriarcha, který je metropolitou benátské církevní provincie a prezidentem biskupské konference církevního regionu Triveneto. Stolec benátského patriarchy je po římském, na němž sedí papežové, nejvýznamnějším diecézním stolcem Itálie a jen ve 20. století se papežem stali tři z jeho držitelů (Pius X., Jan XXIII. a Jan Pavel I.)
Historie Benátek:
Počátky Benátek spadají do období stěhování národů, kdy barbary ohrožené obyvatelstvo hledalo útočiště na bahnitých ostrůvcích Laguny; (Laguny vznikly již v prehistorické době tak, že na ploché pláže naplavilo moře množství písečných dun s malými propustmi) z osady prostých chýší na dřevěných pilotách (založené údajně r. 421, ustanovené městem v roce 810) se postupně vyvinulo sebevědomé město, které mělo vysloveně ostrovní charakter až do roku 1846, kdy byl postaven železniční násep spojující město s pevninou. Bahnitý a měkký povrch ostrůvků byl zpočátku pro jakoukoliv stavbu nevhodný, proto si usedlíci pomohli tak, že do bahna vráželi kmeny stromů, těsně jeden vedle druhého. Na ně pak pokládali vodorovně další vrstvu kmenů, a na takto připravený podklad teprve stavěli své budovy. Tímto způsobem je postavena většina z asi 15 000 budov v Benátkách. Město bylo zpočátku sice bez pozemkového a surovinového zázemí, ale orientující se výhodně na obchod s Orientem. Ten Benátčané brzy dokázali chránit jak mocným válečným loďstvem, tak obratnou diplomacií, těžící i z nejasného postavení mezi sférami zájmu západního a východního císařství; velkou roli zde hrál i státní kult sv. Marka. Benátky se tak staly bohatou a sebevědomou patricijskou republikou s vlastními volenými orgány (v čele s dóžetem - prvně zmíněným k roku 679) a s ohromným vlivem ve východním Středomoří, posíleným četnými obchodními osadami a vojenskými základnami. V roce 827 zde bylo založeno biskupství. Od roku 1884 sem vede z pevniny vodovod, do té doby byla voda získávána pomocí cisteren uvnitř města. Kvůli odpadním vodám z průmyslových podniků v Mestre a v Porto Marhera, které poškozují piloty, na nichž je město postaveno je benátská laguna ve velkém ohrožení. Od třicátých let 20. století se zrychlil pokles města z 200 mm za 100 let na 4-6 mm ročně. K poklesu nepříznivě přispělo hlavně čerpání podzemních vod z kartézských studní. K tomu je však třeba připočíst i pokles celé oblasti severovýchodní Itálie, a neustálé se zvyšování hladiny moří. Italští vědci přemýšlejí o projektu, kterým by mohli město zvednout do své původní výšky. Vše spočívá v tom, že se – zjednodušeně řečeno – napumpuje mořská voda do štol vyhloubených pod městem. Nese to však sebou plno problémů, jedním z nich je obava o to, zda by se podařilo město vyzvednout komplexně celé, ve stejném čase. Jinak by totiž hrozil rozpad celku. Kromě toho již v květnu 2005 započala výstavba ambiciozního a kontroverzního projektu Moses (neboli Mojžíš), jehož cílem je pomocí mobilních zábran, které jsou v klidu uloženy na dně moře, zabránit vzedmutým mořským vodám vniknout do města. Pokud však bude hladina vyšší než 2 metry, což je sice nejpesimističtější odhad, Moses bude neúčinný (více zde: https://www.21stoleti.cz, a v angličtině tady: https://www.telegraph.co.uk).
Už ve středověku se Benátčané vypořádali s většinou soupeřů (Janov, Pisa), aktivně se podíleli na organizaci křížových výprav (dóžata Enrico Dandolo, Francesco Morosini atd.) a dlouhá staletí dokázali čelit i tlaku Osmanské říše. Vrcholu moci dosáhla republika sv. Marka na přelomu 15. a 16. století, kdy se město stalo též významnou metropolí výtvarného umění, hlavně malby (rodina Belliniů, V. Carpaccio) a po přílivu umělců z Říma, roku 1527 vypleněného vojsky Karla V., také architektury (V. Scamozzi, Jacopo Sansovino, A.Palladio) Malba si pak držela svoji vedoucí roli od 16. až do 18. století (Tizian, Paolo Veronese, Tintoretto, G. B. Tiepolo), kdy výrazně ovlivnila i tvorbu v našich zemích a nakonec dosáhla prahu moderního impresionismu (F. Guardi). A nelze přitom zapomínat ani na tradici benátského divadla – z Benátek pocházel např. dramatik Carlo Goldoni, stejně jako hudebník Antonio Vivaldi. Významnou roli v životě města hrály tvz. scuoly, což nebyly školy v obvyklém slova smyslu, ale vlivné cechovní korporace s vlastními financemi, budovami a potřebou reprezentace.
Od sklonku 16. století však benátská moc upadala, zejména po objevu plavebních cest kolem Afriky a v důsledku neustálé turecké expanze. Definitivní konec Benátské republiky přinesla francouzská okupace roku 1797 (Benátky byly sice načas předány Rakousku, ale po bitvě u Slavkova připadly zpět Francii). Po Napoleonově pádu byly Benátky roku 1815 přiřčeny rakouskému císařství, což bylo vnímáno jako akt další okupace, a bylo zcela logické, že nespokojení obyvatelé se bouřili a nezůstali stranou ani revolučních událostí let 1814–49. Bezohledným ostřelováním města tehdy nastolil „pořádek“ slavný český maršál Jan Radecký z Radče. V roce 1866 se město plebiscitem (674 426 hlasů proti 69) připojilo k sjednocenému Italskému království, později republice. Město je rozděleno do šesti správních čtvrtí (což je také symbolizováno na špicích gondol), tzv. sestiere.
Benátky leží na 118 ostrovech. Hlavní ulice doplňuje asi stovka kanálů, kde je čilý dopravní ruch. Ve městě je překonává přes 400 kamenných mostů a asi 15 000 domů zde stojí na dubových kůlech zaražených do moře. Dopravní tepnou je Canal Grande, 4 km dlouhý a asi 70 m široký kanál, který prochází přímo skrz město. Spojuje budovu hlavního nádraží a přístavu s historickým náměstím svatého Marka a centrem města. Jeden s nejznámějších mostů je Ponte di Rialto, který jako jeden ze čtyř (poslední byl postaven v létě roku 2007, jeho autorem je španělský architekt Santiago Calatrava) spojuje obě části města rozdělené kanálem. Mramorový oblouk je 48 m dlouhý, doplňují ho dvě řady obchodů. Ve městě zajišťují dopravu motorové lodě, kanály brázdí i lodě policie nebo záchranky. Pro turisty jsou k dispozici klasické gondoly. Gondoly tvoří neoddělitelnou součást života v Benátkách již od 11. století. Štíhlým trupem a plochým dnem jsou skvěle přizpůsobeny pro plavbu úzkými a mělkými kanály. Gondola je směrem k přídi mírně zahnutá doleva, což zabraňuje tomu, aby se točila pořád dokola. V roce 1562 bylo vydáno nařízení, že všechny gondoly musí být černé, aby se zamezilo okázalým projevům bohatství. Při zvláštních příležitostech je krášlí květiny. Patronem gondoliérů je český světec Jan Nepomucký. Jeho socha stojí u kostela svatého Jeremiáše a je dnes jedinou sochou umístěnou na břehu Canalu Grande. Každoročně konaná Regatta Storica vede právě k ní a otáčí se u kůlu, stojícího u její paty. Dnes stojí plavba gondolou hodně peněz a obvykle ji využívají turisté. Mnohem výhodnější je použít tzv. traghetto (přívoz).
Vzhled Benátek je nasycen kulturou a uměním, počínající od roku 1063 kostelem sv. Marka pokračující Dóžecím palácem 12. – 15. století, renesanční stavby - knihovna Sansovino a kostel svatého Giorgio Maggiore, z téže doby až k baroknímu kostelu sv. Marie della Salute a zase zpět k Piazza před kostelem sv. Marka, zdobené arkádami – na každém kroku archeologické poklady, které uvnitř uchovávají další mistrovská díla.
